Na úvodní fotografii vidíme vstupní pavilon Baťovy nemocnice ve Zlíně v roce 1930. Snaživý socialistický censor vyretušoval nápis na štítě budovy - dokonce lépe, nežli dokázala skutečnost let osmdesátých, protože nápis byl bezpečně čitelný i po čtyřiceti letech od zatření.

Z historie zlínské 
Baťovy nemocnice

akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda 1989 a Kapitolky ze starého Zlína, Naše pravda v březnu 1991

Pavel Novák, Zlínská architektura 1993

* dobové fotografie a modely též z knihy P. Nováka, vlastní fota a pohlednice, Pestrý týden 1929

Užitečný odkaz úvodem:

     Historie BN, poskytnutá prim. MUDr. Jiřím Bakalou a šikovně zdokumentovaná P. Oriánem na jeho stránkách STARÝ ZLÍN i s bohatou obrazovou dokumentací.

     Práce MUDr. Bakaly, jež se historií Baťovy nemocnice zabývá prakticky celý profesní život, leží ZDE (k 75. letům B.N. - roku 2007 vyšla i varianta novější, ale tu nemáme k disposici).

     Náš text zabývá se nemocnicí z pohledu vzpomínajícího architekta.

 ---------------------------

V lednu roku 1988 tomu bylo 60 let od zahájení činnosti nemocnice ve Zlíně. Postavila ji pro své zaměstnance a obyvatele města fa. Baťa a obec zlínská. Tehdy měla továrna s městem společné zájmy hospodářské a personální. Zlínu starostoval Tomáš Baťa a právě on dal také ke stavbě podnět.

Stavba velké nemocnice svým způsobem završovala úspěšná dvacátá léta, stala se tlustou čarou oddělující skromné začátky prvních zlínských lékařů, kteří pečovali o zdraví obyvatel města.

Vracíme se k původnímu článku o historii nemocnice Tomáše Bati....

Prvním byl ve druhé polovině XIX. století MUDr. František Vrla. Provozoval ordinaci i s přípravnou léků v domě varhaníka Ant. Šmída v ulici, vedoucí z náměstí, zvané později Školní.

Školní - již druhá ulice tohoto jména v historii města (původní vedla z náměstí ke kostelu) pozůstatek ulice Hlavní u Šmídového - foto léto 2004.

První lékárna s lékárníkem PhMr. Adamem Lehkým přišla v budově Záložny na náměstí  až o řadu let později. Doktor František Vrla působil ve Zlíně až do své smrti v roce 1898 i jako významný veřejný činitel. Jeho nástupcem se stal MUDr. Václav Šlechta, který měl ordinaci v domě na ulici Nadkostelí. Ještě po mnoha letech napsal do zlínských novin vzpomínku na postavení železnice z Otrokovic do Vizovic. V r. 1901 si otevřel lékařskou praxi v domě č. 172 na náměstí MUDr. Rudolf Gerbec, který se v polovině dvacátých let stal prvním závodním lékařem fy. Baťa. Od roku 1924 tam totiž fungovalo zdravotně – sociální oddělení a o rok později postavili první ambulanci (zahájila v bývalé budově č. 1., pozn. C.). Zde působil až do své smrti roku 1935.

 První zdravotní zařízení Baťových závodů z roku 1924 – bud. č. 1 - pamětníci z totality rudé dům znají spíše jako celnici, před definitivním zbouráním počátkem devadesátých let zde měla kanceláře a šatny stavební část opravářského závodu o.p. Svit. Foto z let šedesátých.

Odbočka druhá:
Přečtěme si, co o osobě MUDr. Rudolfa Gerbece napsal MUDr. Jiří Bakala (soudobý primář B.N. a.s.) k sedmdesátému výročí jeho úmrtí.

 

Před první světovou válkou – v roce 1908 – přišel do Zlína MUDr. Leopold Král. Po návratu z války si potom otevřel ordinaci v budově staré školy pod kostelem.

Budova, kde začínal ordinovat MUDr. Leopold Král a působil zde až do zbourání objektu v první polovině let třicátých.

Přicházeli nato do Zlína ještě další lékaři – MUDr. Jan Hlásenský, zubní lékař Antonín Ulman, MUDr. Miroslav Boháček, Antonín Piťha, Jan Přibyl a další. To už se ale ocitáme v letech, kdy se rodila myšlenka výstavby nové nemocnice. Vyhlédnuli pro ni místo na východním okraji města u Dřevnice, na okraji čtvrti Zálešná. Na protějším břehu stály v té době ještě hangáry letiště fy. Baťa (na místě objektů dnešního Dopravního podniku – DSZO s.r.o., pozn. C.). 

Postavení nemocnice vůči letišti někdy v roce 1928. Fotografováno z místa dnešní  ulice Podvesná XVII. (parkoviště před Dopravní společností Zlín-Otrokovice). V pozadí hlavní budova a kotelna nově vybudované Baťovy nemocnice, oba objekty byly po roce 1990 zbourány.

Na jaře roku 1926 položili základní kámen a v březnu 1927 započali se stavbou nemocnice - ale nelze předpokládat, že by si mnoho lidí uvědomovalo dosah celé události. Tomáš Baťa věnoval na postavení milion korun. V té době byla v plném tempu přestavba obuvnické továrny s novými typy budov, pokračovala výstavba baťovských obytných čtvrtí na Letné a Zálešné. V továrně pracovalo asi 6 tisíc zaměstnanců a ti produkovali třicet tisíc párů obuvi za den. Samotný Zlín vykazoval tehdy něco přes jedenáct tisíc obyvatel.

  V polovině prosince 1927 stála hlavní budova, dva standardní pavilony a strojovna. Uvádí se, že již 1. prosince provedli lékaři první operaci. Ale nemocné do ústavní péče přijímali až od ledna roku 1928, po dokončení vnitřního zařízení pavilonů.

Od června dvacátého šestého roku začínal ve Zlíně MUDr. Bohuslav Albert, synovec slavného českého chirurga, působícího ve Vídni. Přišel z Mukačeva na inserát fy. Baťa a s arch. F.L. Gahurou  pracoval na projektu zlínské nemocnice. Dle tohoto návrhu pozůstávala nemocnice z patrové hlavní budovy (s ambulancí, operačním sálem a pracovnami lékařů), z jedenácti přízemních pavilonů po 27 lůžkách, budovy prosektury a laboratoře, z hospodářské budovy a vily primáře.

-------------

MUDr. Bohuslav Albert na kongresu v Atlantic City

Pestrý Týden č. 32/1929 z 10. srpna 1929

Chvíle rozhovoru s MUDr. B. Albertem, primářem zlínské Baťovy nemocnice o výsledku I. mezinárodního nemocničního sjezdu v Atlantic-City, pořádaném letos v červnu.

Téměř všechny země světa zastupovali delegáti. Předsedou sjezdu byl Dr. René Sand z Paříže, generálním sekretářem Dr. Corwin-Lewinský z New Yorku. Význačné osoby jednání byly: prof. Dr. Jul. Tandler z Vídně a Dr. Goldwater z New Yorku. Naše kruhy lékařské zastupoval Dr. B. Albert, primář Baťovy nemocnice ze Zlína. Polskou delegaci vedl Dr. Slaski z Varšavy.

Sjezd projednal četné aktuelní problémy nemocničního ústavnictví jak se zřetelem na ideologii práce nemocnic v celém světě, tak i na hospodářské otázky. Vysoce zajímavá zpráva profesora Hartwella z New Yorku vyzněla v ten smysl, že budoucí nemocnice nebudou pouze ústavy léčebnými, nýbrž sociálně zdravotnickými. Pokusy v tom směru prováděné ve Spoj. státech jsou slibné.

          I u nás mladá generace lékařů jde za těmito snahami. Dr. Goldwater přednesl vysoce zajímavou úvahu o ekonomických zásadách při stavbě nemocnic a odůvodnil skutečnost, že stavební a zařizovací náklady rok od roku stoupají úměrně s vývojem lékařské vědy. Referát prof.- Grobera z Jeny probral otázky provozu nemocničního. Holandský zpravodaj Dr. Manshold nastínil obraz poměru veřejných a soukromých nemocnic na základě statistického materiálu z celého světa.

Prof. Tandler a prof. Henry z New Yorku probrali otázky péče o počasně (není překlep v přepisu, pozn. C.) nemocné a duševně choré. Francouzští zpravodajové Brijon a Gauchon v obsáhlé úvaze pojednali o vzniku národních společností nemocnic a předložili návrh k vytvoření mezinárodního svazu. 

Výsledek práce sjezdu bylo ustavení mezinárodního Svazu nemocničních společností. Za sídlo Svazu zvolili účastníci New York. Předsednictví Svazu se zřetelem na osobu presidenta Dra. Sanda ponecháno v Paříži, při ústředí Ligy červených křížů.

------------------------------------

Pavilony byly seskupeny kolem parkového parteru, navzájem propojeny cestami a tepelnými kanály. Úsporně provedené konstrukce budov předpokládaly dobu životnosti 30 – 40 let. Podle toho také náklad na jedno lůžko nemocnice činil 27 - 30 tisíc Kč, zatímco jinde to činilo 45 - 70 tisíc Kč.

 Původní nádvoří nemocnice v srpnu 2006 - na severu se tyčí nový oční pavilon z
poloviny osmdesátých let, velká vstupní budova (po pravé ruce) již nestojí.

V nemocnici v době otevření pracovali čtyři lékaři a v roce 1928 zřídili pro potřeby průmyslového podniku oddělení orthopedické. V tom roce byl také dostavěn pavilon II. pro rodičky a pavilony X. a XI. V letech 1929-30 vzniknul pak pavilon VIII. a hospodářská budova. Nemocnice provozovala v jedenatřicátém roce 170 lůžek, fungovalo zde již 12 lékařů, 35 ošetřovatelek a tři oddělení vedená samostatnými primáři. MUDr. Bohuslava Alberta jmenovali v roce 1932 ředitelem nemocnice.  

V roce 1932 též došlo k přestavbě prvního internátu (viz třetí fotografie v tomto článku) na sociálně – zdravotní ústav jako filiálky nemocnice. V nemocničním areálu otevřeli stomatologické oddělení a v roce třicet čtyři nový chirurgický pavilon s úrazovým oddělením. A zakládalo se též samostatné oddělení dětské a gynekologické. Když v letech 1934-36 dostavěli zbývající čtyři pavilony, uzavřela se výstavba nemocnice dle projektu z r. 1927.

Pohled na Baťovu nemocnici od severu (svah "Na Beckově") 

K 31. lednu 1936 provozovala nemocnice 300 lůžek, pracovalo zde 41 lékařů a 7 primariátů. Byly to:

          -  obecná chirurgie prim. MUDr. B. Albert

 s pododdělením úrazové chirurgie MUDr. W. Recht,

-  chirurgie nemocí břišních a močových – prim. MUDR. J. Černošek,

              -  oddělení interní, infekční a TBC prim. V. Tolar,

               - orthopedie prim. MUDr. F. Račanský,

- stomatologie prim. MUDr. Fr. Bartoš,

- dětské oddělení prim. MUDr. A. Ripková

- oddělení porodnické a ženských nemocí prim. MUDr. Vl. Král.

Původní přízemní pavilony Baťovy nemocnice

 V roce 1937 vzniklo dále oddělení pro nemoci krční-nosní-ušní s MUDr. Jaroslavem Křivým, které se dočkalo otevření vlastního XIV. pavilonu v roce 1939. O rok později dokončili budovu porodnice se 60ti lůžky. A v jedenačtyřicátém pak vědecký ústav pro průmyslové lékařství pod vedením MUDr. Jana Roubala. Ten byl též postaven do čela nově zřizovaného městského zdravotního úřadu. V té době uvedli do provozu i pododdělení pro TBC u prim. V. Tolara, vedené MUDr. E. Jančíkem. Už v roce 1937 (po odchodu MUDr. Ripkové) převzala vedení dětského oddělení MUDr. Jar. Salaquardová, která se po válce stala primářkou kojeneckého ústavu. Co jméno, to pojem, který se hluboce vepsal do života obyvatel města i jeho okolí.

Nemocnice prožívala těžkosti válečného období poznamenané nuceným odchodem ředitele MUDr. B. Alberta v roce 1942 i uvězněním a popravou MUDr. J. Kolaříka v době heydrichiády. Celkovou atmosféru zhoršilo i zabrání IX. pavilonu pro německé pacienty. V těch letech došlo také k přestěhování úrazového oddělení ze Sociálního ústavu do tovární budovy č. 31. Vzniknul tak zárodek pozdějšího Závodního ústavu národního zdraví (dnes Atlasu).

Výstavba Baťovy nemocnice sledovala od počátku kromě lékařské péče nemocniční také úkoly sociálně – zdravotní a výzkumné. Patřila k nim zdravotní matrika zaměstnanců a poradenská činnost pro nemocenskou pojišťovnu, zajišťování chodu ambulatoria, otázky pracovního a průmyslového lékařství, orthopedická spolupráce při výrobě obuvi a péči o nohu, služba první pomoci a úrazového oddělení i spolupráce s Masarykovou ligou proti tuberkulose a Čsl. červeným křížem. Zlínské zdravotnictví zaujímalo přední místo v čsl. republice.

Vstupní pavilon do Baťovy nemocnice z roku 1927 - foto z konce třicátých let, opět s censurovaným nápisem "BAŤOVA NEMOCNICE". Na bustu TB na levé straně budovy retušér zapomněl.

Jak šel život a vývoj lékařské vědy a techniky, docházelo i ve zlínské nemocnici v dalších letech k proměnám. A tak, podíváme-li se na její situaci z roku 1945, můžeme zde zaznamenat už 20 standardních nemocničních pavilonů, budovu porodnice i připravovanou výstavbu kojeneckého ústavu a školy porodních asistentek, dále objekt vědeckého ústavu a ústředních laboratoří i rozestavěnou budovu č. 21. V té době dosáhla kapacita nemocnice 500 lůžek a začalo se uvažovat o její širší působnosti oblastní.

Ta původní pavilonová Baťova nemocnice, jejíž zakladatel Tomáš Baťa se dočkal pamětní desky a své busty na hlavní budově, jakkoliv byla činem osvíceným a moderním, přece jen v pozdějších letech ukázala své nevýhody provozně – funkční i ekonomické. Koneckonců už brzy následující projekt a chystaná stavba ústředního domu zdraví mezi Letnou a Březnickou ulicí v roce 1936 tomu napovídá. Šlo o devíti – dvanáctietážovou budovu s nemocnicí pro 520 lůžek, a ambulatoriem a nemocenskou pojišťovnou, dětskou poradnou a zdravotnickým výzkumem i vším potřebným příslušenstvím a vybavením. Proběhly i průzkumné a přípravné stavební práce, ale nakonec ke stavbě nedošlo.  

Závodní ústav národního zdraví od F.L. Gahury - vidíme prostor dnešní sportovní haly a stadionu, díváme se od Březnické. Místo domků na Letné stojí solitérní zástavba baťovského typu. S domky a starými svobodárnami, vzhledem k jejich dočasnosti, se do budoucna nepočítalo.

Autorem projektu stal se arch. dr. Vl. Uklein z Prahy za spolupráce MUDr. B. Alberta a kolektivu lékařů. „Stará“ nemocnice na Zálešné měla být upravena na sanatorium. Za války, někdy v roce 1940, v nemocnici začali stavět novou pětietážovou ústřední budovu dle návrhu architektů Vl. Ukleina a Vl. Dohnala. Její stavbu však přerušili, projekt přepracovali a budovu č. 21 jako patrovou dokončili až po válce. Z válečných let pochází také pozoruhodný návrh Ukleinův na přestavbu a modernisaci nemocnice, který však zůstal pouze archivní záležitostí.

Ukleinův návrh z roku 1942 - můžeme zde identifikovat "dnešní" most přes Dřevnici, Zálešnou XII. Prospekt mezi pavilony je zastřešen kolonádou.

Náš pohled do minulosti uzavřeme prvními léty po osvobození. V roce 1948, v souvislosti s novou urbanistickou koncepcí města, vypracoval arch Vlastimil Dohnal studii nové oblastní nemocnice pro 1000 lůžek na svazích nad Loukami. Sociálně demokratický Hlas práce z 18. března 1948 si pospíšil se zprávou, že přípravné práce začnou ještě letos a stavba bude dokončena ve třetí pětiletce (tedy v letech 1960-1965, pozn. C.). Investorem měl se stát n.p. Baťa a Národní výbor Velkého Zlína. Tato optimistická zpráva ukázala se jako předčasná a myšlenka nakonec vyprchala bez hlubšího zájmu. To už ovšem přicházela doba nástupu další generace lékařů a urbanistů. A s nimi i změněné názory na řešení problémů.

Baťův dům zdraví z roku 1946 dle návrhu J. Voženílka - jeho předpokládané umístění bylo též v místě dnešního zimního stadionu, tedy dosti daleko od původní nemocnice. Nezůstává nic dlužen všem dobrým znakům zlínské architektury. Pouze název by asi neprošel pečlivou socialistickou censurou.

 ------------------------------------------------

Oasa útěchy

F.B. Ženatá

Pestrý Týden č. 32/1929 z 10. srpna 1929  

Mám na mysli nemocnici, na kterou jsem se onehdy dívala s vrchu kopce. A kupodivu, neměla jsem onoho stísněného pocitu, jaký máme při pojmu „nemocnice“.

      Hle: trávníkový koberec, zdánlivě malý z velké vzdálenosti, ale vpravdě mající rozměr footballového hřiště. A kolem tohoto trávníku běží závodní dráha, leč ona to není závodní dráha, nýbrž asfaltový chodník, po němž se prochází pomalým krokem – anebo u něhož sedí na lavičkách – rekonvalescenti. Zde po něm spěchá hbitým krokem ošetřovatelka – tam kráčí skupina bíle oděných doktorů – a pojednou z otevřených dveří elevatorů vjíždí na něj postel – a ty dvě sestry, co ji tlačí, žertují s pacientem, jakoby si hrály na vlak. Kam ji vezou? Do jednoho z těch úhledných pavilonků, jichž kolem „atletické dráhy“ stojí pěkná řada.

A odkud ji vezou? Z hlavní budovy – v níž jest za stotisíce, ba miliony prvotřídní výzbroje za zachraňování zdraví a životů. Stojí tam jasný operační sál – pokoje se skleněnými vitrinami, naplněné lesknoucími se přístroji - roentgenové komory – ambulanční sály, koupelny, kuchyně, pokoje lékařů a jiné.

     Zajímavým jest, že před dvěma léty tu nebylo nic, nežli pole a teď jako by tu vyskočila ze země vzorná nemocnička, která jest pro celé údolí oasou útěchy. Pryč jsou ty doby, kdy v celém okolí vládl strach a duševní tíha před nemocí. Kdy pomoc byla jaksi daleká a skromná a ležela na bedrech několika málo svědomitou prací znavených lékařů.

 Malá revoluce v nemocničním prostředí. Rekonvalescentka v mužském úboru. Je pohodlný a praktický.

Onen Damoklův meč, který visí nad každou rodící matkou, visel tehdy na daleko tenčí nitce, nežli dnes. Měli byste vidět pavilon č. II., kde maminky odpočívají na bílých lůžkách a kde z jedné rožní světnice se ozývá pískot mladého Zlína a okolí.

Jednou se snad dovíme více o tom, jak tato nemocnice vznikla. Dnes pouze víme, jak se sešli dva muži. Jeden měl vidinu a kapitál a ten druhý měl také vidinu a vysoké odborné znalosti. Jeden byl Tomáš Baťa a druhý Dr. Bohuslav Albert. Domluvili se a dali se do práce. A tak vzniklo blahodárné dílo, jež má v sobě řadu revolučních, ale logických prvků. 

Cosi nového a pěkného bylo stvořeno, perlička mezi nemocnicemi naší republiky. Když tou nemocnicí procházíte a přihlížíte lidem obsluhujícím i nemocným, tu cítíte, že z jejich jednání a vzájemného vztahu vane čerstvý vzduch. Není tu formalismu ani strnulosti. Zdá se, že nemoc anebo i smrt zde, v této oase útěchy se člověka jemněji a opatrněji dotýká. Pociťujete, že stojí mezi nemocemi a nemocnými onen laskavý, ale k nemocem neúprosný bílý šik lékařů a ošetřovatelek.

Interieur operačního oddělení nemocnice.

Však si primář Albert dovedl vybrat zdatnou družinu: Dra. Černoška, miláčka matek a nemluvňat, usměvavého Dra. Prokůpka, seriosního Dra. Ivaščenku, vlídného orthopeda Dra. Radčanského, mladičkou doktorku Hrubou.

Jeden z operačních sálů Baťovy nemocnice.

A ošetřovatelky. Je jich příliš mnoho, aby je člověk znal podle jména. Ale zeptáte-li se ve zlínském údolí na sestru Máňu, sestru Mášu – sestru Libuši nebo všech těch svědomitých andělů strážců – kde kdo je zná. A ostatní – ať již v čekárně laskavý vrátný pan Hrbáček, i šofér ambulančního vozu, všichni se zdají být prodchnuti oním správným duchem, jimž se mají infikovati nemocní a kterému anglicky říkáme cheerfull.

Zde, v této oase útěchy, Baťově nemocnici, vidíme, že správný duch a dobře investovaný kapitál dovedou tvořiti divy.